user_mobilelogo

SKUPINKOVÁ SMLOUVA

Radka Fleková


Milí čtenáři, kteří se zajímáte o práci mezigeneračních domácích skupinek. Dnes skočíme rovnýma nohama do smlouvy neboli pravidel, které by každá mezigenerační domácí skupinka měla mít, aby nedocházelo ke konfliktům a nedorozuměním. Smlouva – ne každému se to slovo líbí, ale pro nás křesťany by smlouva měla být něčím velmi a jasným a přirozeným. Vždyť každý z nás dobrovolně a závazně vstupuje do smlouvy s Bohem tím, že jej přijímá do svého srdce a dovoluje mu řídit celý život. Při každé večeři s Pánem obnovujeme smlouvu a znovu slibujeme své naprosté odevzdání se Ježíši, našemu Pánu. Smlouva je dobrá a udává jasná pravidla.

Každá skupinka má staršími sboru stanoveného vedoucího, který je zodpovědný za chod celé skupinky. Jsou tu ale i jiní, kteří mají svou autoritu a svá práva. Teď mám na mysli především rodiče nebo hostitele. A tak se samozřejmě může mnohdy stát, že dojde ke konfliktům a napětí mezi členy skupinky, a to třeba jen proto, že každá rodina má jiná měřítka pro výchovu svých dětí. Co je jednomu dovoleno, druhý nemůže. Také hostitel se může cítit dotčen, když se děti vrhají do ložnice nebo se chovají nepřiměřeně.

Abychom takovým a jiným problémům předešli, je dobré hned na počátku zavedení skupinky stanovit pravidla, aby všichni věděli, co se od nich očekává. Také my jsme na naší domácí skupince stanovili pravidla a podepsali tzv. skupinkovou smlouvu, v níž se všichni zavázali dodržovat pravidla skupinky.

Pokud se rozhodnete vypracovat skupinková pravidla, je dobré na to vyhradit alespoň jednu skupinku, přizvat i děti a požádat všechny, aby přednesli své návrhy. Modlete se za to a proste o Boží pomoc. Poté se každý podepíše, aby ukázal, že s pravidly souhlasí. Jak se mohou podepsat děti, které ještě neumí psát? Důležité především je, aby pravidlům, která se jich týkají, porozuměly. U nás na skupince se takové děti “podepisovaly” obtiskem svého prstu z inkoustu na papír.

A co taková pravidla obsahují? Především otázku vzájemného chování. Pravidla jsou stanovena pro všechny generace, ale i pro děti a dospělé zvlášť. První část může obsahovat následující body:

• Budeme k sobě navzájem zdvořilí.

• Nebudeme o nikom z naší skupinky říkat nepěkné věci.

• Budeme si navzájem naslouchat a nebudeme si skákat do řeči.

• Budeme skupinku navštěvovat, jak nejčastěji to půjde.

• Nebudeme s druhými mluvit o věcem, které na naší domácí skupince slyšíme.

• Nebudeme bez dovolení hostitele brát do rukou předměty z jejich domácnosti.

• Před odchodem pomůžeme s úklidem jakéhokoli nepořádku.

Zvlášť jsou stanovená pravidla i pro děti:

• Budeme ohleduplní a nebudeme běhat po celém domě. Nebudeme lézt po nábytku.

• Během chval se budeme snažit chválit Boha a nerušit ostatní.

• Budeme pamatovat, že si Bůh přeje, abychom poslouchali své rodiče a svého vedoucího skupinky.

• Budeme s dospělými mluvit zdvořile.

A nakonec ještě pravidla určená pouze dospělým:

• Budeme respektovat rodiče v jejich zodpovědnosti za své vlastní děti, ale budeme jim pomáhat.

• Budeme s dětmi trpěliví, budeme s nimi hovořit, pokusíme se k nim přiblížit a porozumět jim.

• Vedoucí skupinky nebude ignorovat děti ani je nutit dlouho sedět, aniž by je zapojil do skupinkových aktivit.

Pokud si taková nebo podobná pravidla vytvoříte a zavedete na své skupince, je důležité je často připomínat, aby si všichni pamatovali, čemu se svým podpisem zavázali. Sama to na naší skupince vidím jako nutnost, protože my lidé rychle zapomínáme a děti v těchto případech snad ještě rychleji. A tak se nám na naší skupince často stává, že skončí program a děti si vypůjčí spoustu hraček od dětí našeho hostitele. Na tom by ještě nebylo nic špatného (mají-li to dovolené). Pak ale přijde okamžik rozloučení, rodiče zavelí k odchodu a úklid pokoje zůstává na dětech hostitele. To se jim samozřejmě nelíbí. Komu by se taky líbilo? A hlavně tu je nebezpečí, že to nakonec vyústí v nechuť dětí hostitele navštěvovat skupinku.

Jak tedy poutavými a tvořivými způsoby připomínat skupinková pravidla? Můžete je připomenout třeba formou ledoborce, kdy je požádáte, aby si každý vybavil jedno pravidlo. Nebo je můžete napsat na malé papírky a ty si pak bude každý tahat z nějaké krabičky nebo klobouku. Nebo můžete vytvořit malé skupinky tvořené například rodiči s dětmi a dát jim za úkol napsat všechna pravidla domácí skupinky tak, jak si je pamatují. Družstvo, které jich bude mít nejvíc a nejrychleji napsané, vítězí a zaslouží si potlesk (nebo i nějakou malou odměnu).

Věřím, že kdybychom dali hlavy dohromady, vymysleli bychom ještě spoustu dalších zajímavých způsobů, jak členům skupiny připomenout daná pravidla.

Přeji vám, aby se vám práce mezigeneračních domácích skupinek dařila a přinášela vám požehnané výsledky.