user_mobilelogo

MEZIGENERAČNÍ DOMÁCÍ SKUPINKA

aneb jak jsme začínali

Radka Fleková


 Patří děti na domácí skupinku? Jak se postarat o to, aby na domácí skupinku mohli chodit i rodiče malých dětí? Jak zapojit děti do programu domácí skupinky tak, aby je to nenudilo? Takové byly naše prvotní otázky, když jsme se začali vážně zabývat tématem dětí na domácí skupince. A nejen dětí, ale především tématem celých rodin.

Máme ve svých sborech rodiny? Bezpochyby. A jaké mají postavení ve sboru? Rozdělujeme je a štěpíme podle věkových skupin nebo podporujeme jejich společný duchovní růst? Je vhodné, aby se děti podílely na duchovním životě svých rodičů a sloužili si navzájem?

Věřím, že ano. Věřím, že děti potřebují poznávat každodenní duchovní život svých rodičů. Ale jak, když jsou děti posílány na nedělní besídky, zatímco rodiče sami chválí Pána ve shromáždění a sytí své srdce kázaným slovem? Kde se mohou navzájem ovlivňovat a sloužit si navzájem? Odpovědí je tzv. mezigenerační domácí skupinka. Co je to? Je to skupinka, do níž jsou zapojeny děti. Je to skupinka, která není omezena žádnými věkovými hranicemi. Děti jsou plnohodnotnou součástí a počítá se s nimi jako s právoplatnými členy skupinky. Rodiče a děti tak společně poznávají Boží království. Taková skupinka posiluje roli rodiny jako nejdůležitější jednotky a zdůrazňuje zodpovědnost, kterou mají rodiče za své děti. To, co jsem právě napsala, zní jako nádherná teorie. My jsme se ji pokusili uvést do praxe. Jak jsme začínali?

Když se naše tehdy, ještě kutnohorská, skupinka začala scházet, bylo na ní 9 dospělých a 6 dětí. Nevěděli jsme, jak zařídit, aby se mohla skupinky účastnit celá rodina. Nechtěli jsme zůstávat doma s dětmi a střídat se v jejich hlídání. Rozhodli jsme se tedy brát své děti na skupinku a vedoucí, shodou okolností můj manžel František, byl nucen se tímto novým problémem zabývat. Začali jsme zapojovat děti do ledoborce, učili jsme je chválám, modlili jsme se s nimi, a dětem se to líbilo. Nicméně, problém nastal, když došlo na vyučování. To už děti bavit přestalo a dávaly nám to vehementně najevo – křikem, smíchem, běháním... . Zpočátku jsme my dospělí měli trpělivost, vždyť se konec konců jednalo o naše děti, ale všechno má své meze. Začali jsme přemýšlet, jak děti zabavit i během chvíle „vzájemného budování“, a shánět jakékoli dostupné materiály, byť i ze zahraničí. S Boží pomocí jsme se přes internet seznámili s Lornou Jenkins, propagátorkou mezigeneračních domácích skupinek na Novém Zélandě, která nám také poslala své knihy a příručky plné rad a návrhů, jak zapojit děti do sborového a skupinkového života, aby nestály stranou a my jsme přijímali požehnání z jejich služby a duchovního růstu mezi námi.

A začali jsme... Společný ledoborec, modlitby i chvály zůstaly. K nim jsme přidali tzv. andělskou službu (každému je přiděleno jedno jméno ze skupinky nebo jméno svého nevěřícího kamaráda, kterému musíme během týdne projevit lásku, radost, povzbuzení... podle toho, co právě potřebuje), a vyučování neboli čas budování pro děti. Každý z rodičů či svobodných, ochotných sloužit dětem, se zapojil a od té doby se střídáme, probíráme s dětmi téma s nedělní besídky, děti dostávají úkol, pomocí kterého aplikují dané poselství do svého života, učí se biblické verše, mají svědectví a modlí se za své nevěřící kamarády či prarodiče. Po skončení dětského programu se děti znovu sejdou s dospělými, aby se spolu modlili, vyslechli si důležitá oznámení, „poprali se“ o ledoborec na další skupinku a vrhli se (v rámci slušnosti) na připravené občerstvení.

Na počátku našeho scházení jsme se zavázali tzv. skupinkovým rozhodnutím, které obsahuje pravidla chování jak pro děti, tak i pro dospělé. Také jsme zavedli domovní pravidla, abychom všichni věděli, co je u daného hostitele patřičné, nebo co bychom si neměli dovolit. Čtyřikrát do roka pořádáme skupinkovou evangelizační akci, zaměřenou na své přátele, do kterých se zapojují i naše děti.

Je pravda, že to není vždy jednoduché, ale jsem přesvědčená, že mezigenerační domácí skupinka je pro nás, kteří se na ní scházíme, velikým požehnáním. Je zřejmé, že skupinka s dětmi musí mít určitý spád a nesmí se příliš protahovat. Děti se na naši skupinku těší, vnímají, že tam patří, jsou otevřené, modlí se s námi i za nás, vyprávějí nám svá svědectví i své problémy. Věřím, že to sbližuje i celé rodiny. Jako rodiče si vyměňujeme své názory na výchovu, navzájem se ovlivňujeme i kontrolujeme. Tvoříme tak širší Kristovu rodinu.

Mezigenerační domácí skupinka, jak jí říkáme, má pro mě veliký význam a je pro mě požehnáním, protože si vedle dětí uvědomuji, co Pán Ježíš myslel slovy „buďte jako děti“. Učím se od nich a jsou pro mě motivací i hnacím motorem v mém každodenním chození s Bohem. Uvědomuji si spolu s nimi, že jim svým opravdovým a odevzdaným životem s Ježíšem mohu ukázat na Boží lásku a zapálit jejich srdce, nebo hrát divadlo, které ony stejně po určité době „prokouknou“, a přestanou mít o Krista zájem.

Věřím, že i pro vás a vaše rodiny, vrhnete-li se do této práce, bude mezigenerační domácí skupinka velikým požehnáním.